Je poslouchání čtení?

Poslouchání je čtení

“Ale poslouchání není to samé, jako když to čteš.” – Už jste tu či onu variaci téhle věty slyšeli? Nebyli byste první. Nakolik je ale pravdivá? Je popularita audioknih jasným znakem úpadku kultury? A je poslouchání jen zábavou pro lidi, kteří jsou líní otevřít knihu?

Audioknihy se v posledních letech těší velké popularitě a dostávají se ke stále širšímu publiku. A možná i s tím souvisí nárůst pochyb ze strany kritiků a zastánců “tradice”.

Díky důrazu na uměleckou složku audioknih teď často zůstane lecjaký člověk stát a váhá, zda mají právo být zařazeny na poličku s literaturou hned vedle knih vázaných, nebo jestli by měly být posunuty do pomyslného sklepa zábavy společně třeba s televizí.

Mnozí lidé jsou ještě dnes přesvědčeni, že samotná popularita audioknih jednoznačně poukazuje na úpadek kultury. Přičemž o pár desítek let dříve panovalo stejné skálopevné přesvědčení o rock´n´rollu – ten byl při svém vzniku považován za “začátek úpadku” hudby.

Pojďme to ale vzít od začátku.

 

Co je vlastně čtení

Pedagogický slovník ho definuje jako “druh řečové činnosti spočívající ve vizuální recepci znaků (slov, vět, nejazykových symbolů), jež jsou podnětem pro myšlenkovou činnost (porozumění významu znaků). Proces čtení zahrnuje několik fází, jejichž výsledkem má ideálně být porozumění čtenému textu a vnitřní zpracování příslušné informace.”

Vizuální recpce znaků..podnětem pro myšlenkovou činnost? Jsem unavená z práce, řekněte mi to nějak normálně…

Dobře! Jde o tohle: čtení neznamená jen koukání očima na písmenka. To je pouze malá část toho, o čem čtení vůbec je.

Čtení je proces a zahrnuje spoustu dalších podstatných činností, takže ono “vnímání textu očima” je vlastně jediná část, která je u audioknih jiná. U nich vnímáme text ušima. Ale pořád ho vnímáme.

Při čtení je mnohem podstatnější chápání smyslu a významu vnímaného textu. Stejně tak je tomu i v případě poslechu daného textu, tedy audioknih.

U čtení i poslechu knih je třeba kriticky přemýšlet, analyzovat, takřečeně si obsah v hlavě srovnat. Jak uváděla definice, ideálním cílem je porozumění a vnitřní zpracování informace.

Knížky byly odjakživa vnímány jinými způsoby, dnes ale existuje přesvědčení, že každá kniha je vlastně dialogem mezi autorem a čtenářem. Text vám podává nějakou skutečnost a je už na vás, co si z toho vyvodíte. Tenhle dialog probíhá v případě audioknih stejně – navíc se ke kompletnímu hodnocení přidává nová složka – přednes.

 

Jak je to s tou leností?

Někteří lidé budou přesvědčeni o tom, že posluchači audioknih jsou prostě líní. V čem má ale tahle proklamovaná lenost spočívat?

Jak jsem zmiňovala výše, poslech a četba knih se liší jediným faktorem, a tím je vnímání textu – očima nebo ušima. Ostatní fáze probíhají stejně.

U poslechu audioknihy strávíte stejný čas jako u knihy, kolikrát i značně delší – audioknihy mají v průměru 10-15 hodin. Abych uvedla příklad sama na sobě, já zvládnu přečíst knížku v průměru za šest hodin. Takže čistě teoreticky mám vlastně s audioknihou “víc práce”.  A od kdy je větší množství práce vnímáno jako lenost?

Nepřestala jsem číst, stejně jako nepřestala číst řada dalších posluchačů. Pomalejší tempo audioknih je pro mě de facto důvodem, proč si je občas zvolím. U každé nové knihy spěchám na konec, abych se dozvěděla, jak to celé dopadne. Pak se stane, že přeskakuju a popisy vnímám jen tak napůl. Audioknihu si vyberu v případě, že si chci děj i vše kolem něj vychutnat. Bez spěchání, bez přeskakování. Nevnímám to jako lenost.

 

Audioknihy = úpadek kultury

Nedávno jsem četla tvrzení, že audioknihy jsou vlastně jen znakem úpadku kultury; svědectvím o tom, že lidé nečtou. Však si také složitá díla zcela jistě nemohou vychutnat a přemýšlet nad nimi.

Pokud existuje problém v tom, co lidé čtou a jak moc času dané činnosti věnují, audioknihy rozhodně nejsou viníkem. Jsou spíše pomocníkem, protože právě v posledních letech přivádějí díky své zábavné složce k četbě nové čtenáře. Nebo takové, kteří už z časových či jiných důvodů četbu dávno vzdali.

Hodí se také zmínit fakt, že audioknihy mají tu kouzelnou moc přitáhnout váhavého čtenáře k literatuře a velice často se stává, že takový čtenář se odhodlá v této formě vrhnout i na klasiku a literární kánon. Proč? V audio podobě je pro něj text jednoduše stravitelnější a přijatelnější. Ale seznámí se s ním v jeho celé délce a jak už bylo vysvětleno výše, přemýšlet nad ním také bude.

Navíc – pokud se nepletu – tradice předčítání autorských textů také není tak úplně novinkou.

Takže audioknihy mohou být v klidu přiřazeny na stejnou poličku s knihami tištěnými. Nejde jen o levnou zábavu, jde o literaturu. A ta se nezmění jen proto, že ji nevnímáte očima.

 

Na závěr

Audioknihy začínaly svou dráhu jako možnost zprostředkovat literaturu nevidomým a zrakově postiženým lidem. Ti by jinak (pomineme-li braillovo písmo) neměli šanci ji přijímat. Později se staly oblíbenou pomůckou u lidí s poruchami učení – ti sice text vidí, ale čtou mnohem hůře a pomaleji, mají problém s jeho strukturou. Díky poslechu se na něj dokáží lépe soustředit a uvědomovat si souvislosti.

Nikdo by si ani nepomyslel, že kdokoli z výše zmiňovaných lidí je líný. Jejich poslouchání audioknih je zkrátka považováno za čtení.

Je tedy nějaký rozdíl mezi nimi a ostatními běžnými posluchači? Vždyť všichni dělají to samé – jedni kvůli nemožnosti nalézt jinou cestu, druzí na základě vlastního rozhodnutí.

Jak dokazují i výše zmíněná fakta, pořád jde o čtení. Pořád jde o stejnou literaturu. A pořád jde jen o volbu čtenáře, v jaké formě chce zvolený text přijímat, nikoli o lenost. Poslouchání je čtení.