5 mýtů o učení cizích jazyků

„Já si prostě myslím, že se to nikdy nenaučím. Musela bych žít v Anglii, nebo jen studovat a nechodit do práce.“

Podobné variace tohoto názoru jsem už slyšela minimálně stokrát. Každý nový student si po letech „studia“, ale i na jeho začátku dokáže vymyslet důvody toho, proč mu to nejde. O čemž jsme se ostatně bavili už v první části téhle série. V druhé části jsem se dívala na dostupné audioknihy.

Dnes se podíváme na mýty, „babské povídačky“, které ještě dnes kolují mezi studenty jakéhokoli jazyka. Jako příklad si beru angličtinu, ale stejná pravidla se dají aplikovat na další jazyky. Mým úkolem je tyhle mýty vyvrátit.

1) Jazyk se dobře naučím jenom v zahraničí

Když jsem byla naposledy v Anglii, bydlela jsem u známého, který bydlí v Blackpoolu dobrých deset let. Pracuje na stavbě a jeho kamarádi jsou převázně Češi, Poláci, pár Angličanů také. Jeho vyjadřování po deseti letech v Anglii ale znělo jako od člověka, který je zrovna někde v polovině začátečnického kurzu. Jako každý další člověk jsem do té doby byla přesvědčená, že X let v zahraničí už s vámi prostě musí něco udělat a ten jazyk se naučíte, i kdybyste nechtěli.

Chyba. I pokud jste v Anglii, anglicky se naučit nemusíte. Protože dobrou úroveň jazyka ve své podstatě nepotřebujete. Stačí se omezit na základní fráze každodenního života, pár pracovních frází a v obchodech se taky domluvíte s minimální znalostí. Po nějakém čase zjistíte, jaké množství znalostí vám vlastně k dorozumění stačí – a tam to končí. Díky přítomnosti spousty lidí ze zahraničí se navíc i v cizině tvoří komunity lidí se stejným rodným jazykem. Na americké Floridě například najdete místa, kde vůbec nikdo nemluví anglicky. A stejně tak se můžete ocitnout v Anglii na místě, kde se jednoduše domluvíte česky a malé anglické základy vám budou stačit.

Tenhle mýtus je nebezpečný v tom, že si lidé neuvědomují, jak moc důležitá je jejich vlastní motivace a jejich přístup. Věří v kouzelnou cestu ke znalostem, když „prostě vyjedou a budou muset mluvit“. Ano, cesta do zahraničí znamená jasnou výhodu, ale o naučení musíte stále usilovat vy. Můžete jet do zahraničí s nenaplnitelným očekáváním zázraku a vrátit se zklamaní. Což se ostatně stalo jenomu mému známému. Ten se shodou okolností vrátil po pětitýdenním kurzu ve Washingtonu s tím, že „od toho čekal mnohem víc“ a vlastně se naučil anglicky mnohem líp při sledování Gothamu…

On je klasickým případem velkých očekávání – předpokládal, že za pět týdnů v Americe už prostě bude mluvit plynule, protože kde jinde už se to naučí! Vrátil se s podobnými znalostmi, s nimiž odjížděl. Byla to rozhodně důležitá zkušenost a setkal se s mnohými různorodými mluvčími – ale taky s pravdou o tom, že jen proto, že se rozhodnete jet na pár týdnů do Ameriky/Anglie/Austrálie se zázračně nenaučíte plynule mluvit.

Teď si říkáte: „no tak jasně, nejsem hlupák, abych si myslel, že se za pár týdnů naučím mluvit…ale když tam třeba budu rok…“. Jak jsem psala výš, v cizině můžete být i deset let a pořád se nenaučit. Záleží na tom, jak moc se snažíte vy.

Abych nebyla jen pesimista, samozřejmě se naučit můžete. A být v cizině je cenný bonus a skvělá šance, jak taky znalosti hned procvičovat. Ale musíte chtít vy. A oproti všeobecnému přesvědčení se dokážete dobře naučit i u nás.

2) Gramatiku nepotřebuju, chci jen mluvit

Já vím, určitě někoho takového taky znáte. Nebo jste to vy sami. „Gramatika vůbec není potřeba“ je jedna z největších hloupostí. Vzhledem k tomu, že např. Angličtina a čeština jsou naprosto odlišné jazyky, plyne z toho i rozdílnost ve stavbě slov i vět – angličtina na rozdíl od češtiny neskloňuje, angličtina má úplně jiný slovosled vět. I proto vám pouhá znalost slovíček a snaha skládat je za sebe s ničím nepomůže.

Abyste mohli mluvit, musíte umět gramatiku. Protože abyste mohli mluvit, musíte umět skládat věty (které budou dávat smysl). Abyste mohli skládat věty, musíte znát gramatiku. Tečka. Takhle prosté to je.

Druhou nejpoužívanější otázkou, s níž jsem se setkala bylo „ale budou mi rozumět, né?“. Ano, budou (i proto funguje bod č. 1). Ale pokud budete chtít použít tuhle výmluvu, zkuste si vzpomenout na věty typu „suší, pani suší! Věčí, menčí?“ Nebo si představte, že za Vámi někdo přijde a řekne „já jít záchod, kde?“. Rozumět mu budete, ale je tohle váš cíl při učení cizího jazyka?

Spousta lidí funguje pod dojmem toho, že rozumí většině toho, co slyší – takže vlastně umí jazyk, že? V roce 1985 přišla studie kanadského lingvisty Merilla Swaina s tím, že člověk je schopen porozumět jazyku bez znalosti gramatické struktury za předpokladu, že chápe situaci a okolnosti. Existuje ale velký rozdíl mezi percepcí a produkcí – slyšet a rozumět dokážete v případě, že chápete situaci. Ale bez znalosti gramatiky dokážete vyjádřit jen ty nejzákladnější myšlenky. Pro mluvení potřebujete gramatiku.

3) Pokud jste se neučili před dovršením 16 let, nikdy se nenaučíte pořádně

V roce 1967 publikoval Eric Lennenberg studii (Critical Period Hypothesis EN) o tom, že pokud se člověk (dítě) nenaučí jazyk do puberty (cca 12ti let), nemá šanci se ho nikdy naučit plnohodnotně. Studii podkládal důkazy dětí, které do daného věku žily odděleně a když se potom začaly učit mateřštinu, nikdy nebyly schopny přestat dělat i základní chyby. Šlo ale o mateřštinu, ne druhý jazyk.

Tenhle princip se nicméně mezi lidmi rozšířil a začal se používat v případě druhého jazyka. Podobně jako v televizi prezentované vědecké studie (kdy na počátku je zkoumání rozdílu mezi bílou a tmavou čokoládou a jejich vlivu na vývoj jistých nemocí v těhotenství – a na konci je novinový nadpis „vědci tvrdí, že těhotné ženy by měly denně jíst tabulku čokolády!“) je i tohle jen záležitostí povídní mezi lidmi a pokud je člověk přesvědčený o tom, že jeho neschopnost naučit se cizí jazyk je vlastně neurologický princip a ne jeho vina, všechno je v pořádku… Vždyť se prostě nemůžete naučit, není vám 10.

Já sama jsem se začala učit anglicky v 16ti letech (tedy pár let po kritickém období) a v osmnácti už jsem mluvila jakž takž plynule, ve dvaceti jsem skládala zkoušku CPE (tedy úroveň C2). Proč?

Na učení jazyka má ve skutečnosti mnohem větší vliv to, jak často se s ním setkáváte (tedy „input“). Tenhle princip už jsem jednou zmiňovala. Čím více se s jazykem setkáváte (díváte se na filmy, čtete, mluvíte s lidmi, posloucháte audioknihy, trénujete s aplikací, chodíte na hodiny…), tím lépe pro vás. Časté užívání zvyšuje pravděpodobnost, že se jazyk naučíte dobře (ano – tady se vám rovnou nabízí ta šance výjezdu do zahraničí, ale jak jsem psala výše, ne pro každého je tohle ta pravá volba. A jazyk se můžete naučit i doma – já to tak udělala).

Věk není překážkou. Více zapomínáte? Víc se snažte.

4) Výslovnost je zbytečná

U tohoto vyjádření se vždycky nahlas zasměju. Výslovnost je asi tak zbytečná, jako jsou reproduktory a sluchátka zbytečné při poslouchání audioknih…

Lidé jsou často přesvědčení o tom, že jako cizinci prostě budou mít vždycky svůj přízvuk a nic s tím neudělají. Což není pravda – fonetiku můžete studovat stejně jako gramatiku. A dosáhnout tak přirozeného přízvuku – aniž by někdo poznal, že jste z Česka, Ruska, z Francie nebo Německa. Stačí se snažit.

V tom jsou velkým přínosem audioknihy. Setkáváte se totiž s mluvenou formou jazyka a tím, jak se správě fráze vyslovují a tím pádem si v hlavě ukotvujete správný přízvuk. Stačí se výslovnosti taky trochu věnovat (což můžete, i na českém serveru helpforenglish.cz je celá sekce věnovaná výslovnosti)

A proč je výslovnost důležitá? Když nebudete správně vyslovovat, ostatní vám nebudou rozumět – a máte velkou šanci způsobi si tzv. faux pas.

Zkuste se podívat na Itala na dovolené…

Špatná výslovnost může stát i životy…

Ale dost bylo žertování. Řeknu vám, co se mi stalo před pár lety v Praze.

Zastavil mě Angličan s tím, jestli mu můžu pomoci najít nějaké místo, jasně, zastavila jsem se a on se ptá, jak se dostane na „houdou“ (to je můj extrémně foneticky správný přepis jeho výslovnosti :D). Koukala jsem se na něj a ptala se, jestli si je jistý, že tohle místo najde v Praze, že bohužel netuším, o čem mluví. Dál povídal, já dál nechápala. Za chvíli vyndal mapu a ukazuje mi na ni – hledal „Chodov“.

Prostě jen aplikoval své znalosti výslovnosti na české slovo – a nefungovalo to. Vůbec jsem nerozuměla, co se mi snaží říct. A stejně tak to často mají rodilí mluvčí, kteří se snaží rozumět cizinci se špatným přízvukem.

Na škole jsme měli učitelku angličtiny, které studenti říkali „zed dej zed“ (pomiňme to, jak oškliví umějí být teenageři ve vymýšlení přezdívek pro učitele…) – takhle totiž vyslovovala větu „that they said“. Myslím, že lecjaký „rodilák“ by absolutně nechápal, co se snaží říct – možná ani z kontextu ne. A proto je důležité se učit výslovnost – protože Sting je známý zpěvák a stink je smrdět (představte si ty rozhovory, když byl v Česku 😀 ), protože think je myslet, ale sink je topit se. Protože beach je pláž, ale bitch je…něco jiného 🙂

5) Učit se nepotřebuju, stačí mi překladač

Tenhle mýtus koluje mezi lidmi, kteří využívají jazyk pro psaní mailů nebo třeba jen na dovolené. Díky postupu překládacího softwaru jsou lidé čím dál tím více přesvědčení, že se vlastně vůbec učit nepotřebují, protože ke všemu jim stačí jen překladač a mají hotovo.

Tenhle bod souvisí s bodem zmiňujícím gramatiku. Překladače se opravdu hodně zlepšují (a např. Google Translator už je na skvělé úrovni), ale s tvorbou vět je to pořád špatné. Proč?
– jiný slovosled jazyků
– dokáže ignorovat skloňování
– nerozumí metaforám a nedokáže (občas) překládat jiná přenesená pojmenování nebo výrazy
– nestačí vám třeba na homonyma
– kalk (kalk je doslovný překlad – dopouští se ho třeba i spousta začátečníků a často i překladače)

Stejně jako v případě špatné gramatiky či výslovnosti, i použití překladače a reprodukování toho, co vám poradí vás může dostat do trapné situace. Jen s nimi si opravdu nevystačíte. Mohou vám výrazně pomoci v případě, že už aspoň nějaké znalosti máte a jste schopni posoudit relevanci toho, co vám nabízejí. Pokud ale opravdu nevíte a jazyk neznáte, můžete tzv. plácat pěkné hlouposti…

Jaké hlouposti? Jako odlehčení na závěr přikládám oblíbené doslovné překlady – pokud už jste někdy studovali a trochu rozumíte angličtině, určitě je oceníte.

Tvé oči září. – Your eyes September.
Vrhl na ni dlouhý pohled. – He vomitted a long postcard on her.
Seděla na mezi – She was sitting on between.
Necítím se dnes ve své kůži – I am not smelling myself in my leather today.
Kde trávíš svůj volný čas? – Where do you poison your free time?
Můj drahý přítel. – My expensive friend.
Nebuď labuť. – Don´t wake up a swan.
Kde se vzala, tu se vzala. – Where she married herself, here she married herself.
Škoda mluvit. – Damage to speak.