Užíváte si audioknihy v kruhu svých blízkých?

Na podobně formulovanou otázku našeho Velkého audioknižního průzkumu jste nejčastěji odpovídali, že posloucháte vždy sami. Sdílený poslech mluveného slova totiž není vůbec obvyklý. Proč ale?

Audiokniha má ze všech literárních adaptací ke knize nejblíže. Nejen tím, že většinou zachovává text předlohy v původní podobě (neuvažujeme-li dramatizace a krácené četby), ale i pro způsob konzumace. I knihu jsme zvyklí číst spíše o samotě, při chvilkách, po částech.

Pokud už se rozhodneme někomu číst nahlas, či zúčastnit se takového čtení jako posluchači, má tato činnost aspekty kontaktního umění. Hlavním rozdílem mezi hlasitým čtením a poslechem audioknihy, je přítomnost živého interpreta. Přestože k vám s audioknihou přicházejí skuteční mistři mluveného slova, zkušení herci a herečky často zvučných jmen a neméně zvučných hlasů, přestože je jejich výkon podtržen špičkovou úrovní nahrávacího studia a atmosféra knihy dotvořená původní dramatickou hudbou, přesto všechno bývá živý posluchačský zážitek intenzívnější.

Snad i proto jsou autorská čtení v sálcích divadel a klubů tolik oblíbená – kontakt s interpretem je vždy zážitkem. (Ze stejného důvodu patrně audioknižní autorská čtení ne vždy splňují očekávání – setkání s interpretem je jen zprostředkované, on sám nemá kontakt se svými posluchači a je často znervózněn přítomností nahrávacího studia a skutečností, že co se natočí, to zůstane na věky.) „Zajít společně na čtení“ je zkrátka atraktivnější než poslechnout si v pár lidech audioknihu.

Podobně to samozřejmě funguje i doma – například, čtete-li dětem. Jako interpret můžete se svými malými posluchači pracovat, naslouchat jim, sledovat jejich reakce, či dokonce uzpůsobit text aktuální situaci. To vše udrží pozornost často lépe než reprodukovaná nahrávka. Jde vlastně o herecký výkon zahrnující kromě četby i gestikulaci a mimiku, což audiokniha poskytnout neumí.

Jako konzumenti obsahu totiž vyžadujeme přijímat podněty všemi smysly. Čím více receptorů je zapojeno, tím je zážitek intenzívnější. U hudební show, divadelního představení či při sledování filmu v kinosále je zvuková a vizuální stránka na vysoké úrovni a je vděčným důvodem pro společné sdílení s dalšími diváky.

Zatímco při četbě máme oční kontakt s knihou, u poslechu audioknih jsme odkázání pouze na sluch. A i když je zvukový design nahrávek mluveného slova sebekvětnatější, není pro řadu lidí dostatečně atraktivní na to, aby se o něj chtěli podělit s ostatními.

Jednou z mála příležitostí, kdy jsme ochotni ke společnému poslechu audioknih, jsou vzdálenější cesty autem. Přestože novější modely automobilů poskytují spolujezdcům možnost sledovat video na malých LCD panelech, řidič je stále odkázán k nutnému sledování dopravní situace. V té chvíli přicházejí ke slovu audioknihy a všichni pasažéři se zatajeným dechem poslouchají příběhy napsané a namluvené mistry svých oborů. Nouze naučila Dalibora housti.

Ale je třeba poslouchat audioknihy jen z nouze? Zkusili jste třeba usednout se svými blízkými do pohodlných křesel, vypnout televizi, odložit mobily a pustit si společně audioknihu? Domnívám se, že právě přicházející dny jsou ideální příležitostí zkusit to. A nemusíte si vyhradit zrovna půlden. Třeba zjistíte, že skupinový poslech umí nejen tříbit vaši fantazii a zaujmout profesionální interpretací, ale že dokáže i sblížit všechny zúčastněné.

Budu rád, napíšete-li, zda, u jaké příležitosti a s kým společně posloucháte audioknihy. Dejte tipy všem, kteří to ještě nezkusili. Podělte se o své zážitky a ukažte, že poslouchat v kruhu svých blízkých má své kouzlo nejen o Vánocích.

(Visited 95 times, 1 visits today)