Všechno, co jste kdy chtěli vědět o dětech a poslouchání audioknih, ale báli jste se to zkusit

V Audiolibrixu platím za toho „co má ty děti“. Je pravda, že jsem v našem týmu v tomto ohledu nejplodnější, a i když se mě Ivan snaží dohnat, troufám si tvrdit, že alespoň pro několik následujících let je mé prvenství neotřesitelné. Zejména, když někteří kolegové mají z dětí až panickou hrůzu. A právě Petra mě požádala, abych se pokusil napsat něco o tom, jak se posluchačství audioknih mění s přechodem svobodného a nevázaného člověka v usedlého a zodpovědného rodiče. Vysmál jsem se jí, ale když začala plakat, škemrat a bušit pěstičkami do podlahy, slíbil jsem jí to. Budiž tedy tento článek opožděným dárkem mé milé malé kolegyni Petře k Mezinárodnímu dni dětí.

Nejprve ale poznámku: mám za to, že posluchačské návyky se obecně mění v čase a je pro mne proto obtížné určit, zda k té či oné změně došlo kvůli tomu, že jsem se stal otcem, a pak znovu a ještě jednou, nebo byla zapříčiněna jinými životními událostmi. Studium, partnerské vztahy, stěhování, zaměstnání, koníčky a samozřejmě i rodičovství – to vše má, nebo alespoň u mne mělo vliv na to, jakým způsobem, kdy, kde, kolik a jaké audioknihy jsem poslouchal.

Byl jsem zvyklý poslouchat se sluchátky v městské hromadné dopravě, po přestěhování na venkov už takto neposlouchám. Zato si audioknihy pouštím v autě, což jsem nedělal dřív. Sluchátka na uších jsem měl při večerních až nočních návratech ze společnosti domů, teď je mívám spíše při sekání trávy. Dřív jsem se častěji oddával hlasitému, někdy i sdílenému poslechu z reprobeden, nyní jen zřídka. Před devíti lety jsem uměle natahoval procházky s kočárkem právě kvůli poslechu mluveného slova, teď se mohu ke stejné podlosti uchýlit znovu.

Měl jsem to štěstí, že jsem své posluchačství mohl těmto životním změnám přizpůsobit a nebyl jsem nucen se audioknih úplně vzdát. Umožnilo mi to věnovat se oblasti kultury, která je mi nadmíru milá – totiž mluvenému slovu. Nejsem v tomto ohledu typickým posluchačem – snažím se zachovat si přehled, pokud možno o celé české audioknižní produkci a tak ani do mého žánrového zaměření se rodičovství nijak významně nepromítlo.

Samozřejmě, je třeba počítat s tím, že si nic neposlechnete v době, kdy:

  • si děti pozvou domů kamarády, aby uspořádali festival nelidského řvaní,
  • se koupou,
  • se o něco hádají,
  • přechází z jedné části domu do druhé,
  • něco chtějí,
  • něco nechtějí,
  • a v tisíci dalších případů.

Ale takové chvilky většinou nevydají na víc než čtrnáct šestnáct hodin denně. Ve zbytku času lze poslouchat. Ale ne moc nahlas, aby se děti nevzbudily. A do sluchátek raději také ne, kdyby se náhodou vzbudily.

Z mého pohledu nejvýznamnější změnou je, že coby rodič se mohu stát interpretem. Když svým dětem nahlas předčítám, zúročuji zkušenosti nabyté dlouholetým poslechem, postupy špičkových herců. Jsem kolegou Arnošta Goldflama, který vlastně Tatínka napsal o mně. Trumfuju Davida Novotného, když si zauzlovávám jazyk při čtení Doktora Proktora. Snažím se zapamatovat si způsob mluvy jednotlivých postav, jak to dělá třeba Jiří Lábus. Napodobuju laskavý Svěrákův přednes, když čtu Radovanovy radovánky. A Warrena XIII. se snažím prožívat tak, jako nikdo přede mnou. Kdo se mi v ty večery vyrovná?! Konkurent bývá jediný – moje žena. A tak závistivě poslouchám za dveřmi, když je ona Hermionou, Lassem či Bossem. Libuju si v tom, jak jsme oba dobří a nenápadně sleduju mobil, zda nám nevolá Jiráň, Škápíková či Vrzák s nabídkou, která se neodmítá.

Jednou z mnoha výhod rodičovství (a to teď bez jakékoliv ironie) je možnost sdílet, předávat, být vzorem, učit, motivovat. Vážím si výsady moci předat svým dětem radost z mluveného slova. Ukázat jim, že vedle knih, filmů, her existují také audioknihy a že v nich může být radost, bolest, láska i smutek. Mohu několika malým lidem ukázat, že není čeho se bát, že mohou naslouchat a dát volnost své fantazii.

A jestli uslyším ještě jedno slovo, tak jim to vypnu, darebákům! Já je naučím POSLOUCHAT!