Ta nešťastná audiokniha

Minule jsem se zde v jakémsi desateru snažil shrnout svou představu o dobré audioknize. Pohybuji se v oboru dost dlouho na to, abych si nedělal iluzi, že moje audioknižní preference budou stoprocentně souznít s názory jiných. Spíš jsem si myslel, že způsob zvukového zpracování většinu posluchačů netrápí a že se zaměřují především na obsah. Mile mě tedy překvapily reakce čtenářů – nečekal jsem je. Je vidět, že audioknihy jsou natolik široká oblast, že v ní mají prostor nejen různé tvůrčí přístupy, ale mohou se v ní formovat i různé skupiny fanoušků, z nichž každá má ráda audioknihy trochu jinak.

Rád bych tentokrát ozřejmil, proč je pro mne zvuková stránka audioknihy tak důležitá a proč se já osobně nespokojuji jen s čistým mluveným slovem. Ani tentokrát se samozřejmě nesnažím nikoho přesvědčit o správnosti mého názoru. Rád bych ale, kdyby se mi podařilo alespoň o kousek rozšířit posluchačům obzory a ukázat jim, že „audioknihy“ nejsou jen „načtené knihy“. Bude to možná trochu rozkročenější a všeobjímající, snad ne ale příliš dlouhé.

Vyrůstal jsem a rozum bral v době, kdy audioknihy tak, jak je známe dnes ještě neexistovaly. Nebyly technologie umožňující jednoduše vydat a distribuovat nekrácené četby literárních děl. Délky nahrávek byly limitovány kapacitou gramofonových desek, později ještě menší kapacitou magnetofonových kazet. Teprve až formát mp3 dovolil uložit na běžné CD desetkrát delší zvukový záznam a až digitální distribuce umožnila dostat k posluchačům patnácti i vícehodinové nahrávky mluveného slova.

Já byl odchován rozhlasem (ten si své časové limity zachoval dodnes) a starými dramatizacemi, které na deskách vydával Supraphon. Z nutnosti upravovat text literárních předloh (z výše uvedených kapacitních důvodů) vznikaly tehdy díky profesionálům ve svých oborech pravé zvukové adaptace. Dramatizace či úprava textu, herecká intepretace a samozřejmě i použité zvuky a hudba – to vše bylo podřízeno možnostem a zároveň využívalo toho jediného možného – tedy zvuku, ovšem naprosto bezezbytku.

Od té doby vím, co je možné se zvukem dokázat a nerad se spokojuji s čímkoliv menším. Rozhodně netrvám na výpravných dramatizacích se stovkami herců a rozmáchlou zvukovou kulisou (Nemesis) – vůbec ne. Ale i komorní čtení do ucha může (a mělo by) být provedeno tak, aby všechny složky zvuku dokonale ladily a šly spolu s příběhem, který se jeho autor pokusil písemně zaznamenat (Národní třída). Od audioknihy očekávám přidanou hodnotu v podobě herecké interpretace a využití zvukových možností.

Považuji knihu, audioknihu, film a divadelní hru (a kdybych chtěl jít ještě dál, tak i výtvarné umění a hudbu) za různé formy, jejichž prostřednictvím se čtenář, posluchač či divák seznamuje s obsahem – původní myšlenkou, příběhem, sdělením autora. Každá z nich je kolektivním dílem (autor, editor, dramaturg, herec, režisér, kameraman, …) a každá používá veškeré možné prostředky (sazba, ilustrace, zvuk, obraz, hudba, prostor, kontakt s divákem, …), kterými může na diváka působit.

Proč by se zrovna audiokniha měla omezovat jen na mluvené slovo? Vždyť by to byla škoda – její možnosti jsou mnohem širší. Jak to, že u filmu či divadla jsme schopni tolerovat hudbu i razantní úpravy textu literární předlohy a u audioknih ne?

Mám za to, že je to samotným názvem „audiokniha“, který v sobě nese tu svázanost „knihou“. Zastávám názor, že je nešťastný a zavádějící, protože nezahrnuje celou šíři možností zvukových adaptací. Nemáme ale lepší.

Všiml jsem si, že názory „rozhodně nekrácenou audioknihu bez hudby!“ a „to jsme už líní i číst, že musíme poslouchat?“ zaznívají začasté z jedné strany. Oba pramení z neinformovanosti a uzavřenosti. Ze strachu, že audioknihy škodí knihám. Je to právě naopak – všechny formy umění se navzájem podporují a inspirují. Jen rozšířením vlastních obzorů jsme schopni je vnímat v celé jejich kráse.