Na scénu přichází…Audino!

Audinova dobrodružství: Svízel s představováním

 

„Pojďme si to projít. Teď tě nikdo nezná a celé je to jen o tom, že se představíš…“

Audino se i tak necítí ve své kůži. Radši by se doma natáhl na gauči, udělal si čaj a sušenky a poslouchal by zbytek knížky. Ale vážně, jak můžou čekat, že se bude na cokoli soustředit. Vždyť teď vůbec neví, jestli je Mark v pořádku a jak chce tohle zvládnout – Audino, co sis říkal?! Dávej pozor, někdo na tebe mluví. Předstírej, že jsi celou dobu poslouchal. Jo, to bude nejlepší. Pff, nic nepoznají.

„Ano, dobře.“ Tohle Mirce musí stačit. Ať už ho přesvědčuje o čemkoli.

Mirka se na něj usměje: „Super, takže tady si na pódiu stoupneš-“

Počkat, cože?“ Audino je trošku v šoku. Sám? Uprostřed pódia? Tak to určitě nemyslí, někdo tam bude s ním, někdo za něj bude mluvit, nebo, nebo…

Já musím jít sám na podium?“

Mirka se na něj dívá trochu nevěřícně a její další slova znějí, jako by se snažila mluvit s někým, jehož IQ s těžkostí dosahuje výšky pokojové teploty. „Až ti dám povel, půjdeš sem – tady vidíš na zemi křížek, tam se postavíš – a jen zamáváš rukama nahoru a dolů. Nic víc.“

Audino si nepamatuje, že by mu někdo říkal o tom, že na pódium půjde sám. Kde je Ivan? Zase někde běhá? Nechá ho jít samotného na pódium? Cože? Někdo na víkend od Audina nedostane várku sušenek, sní si je hezky sám! Ale třeba se to ještě dá zachránit…

Co kdybychom tam třeba místo mě postavili papírovou fotku v životní velikosti?“ S nadějí v hlase se snaží Mirce vnutit tenhle nápad, protože jestli bude sám muset jít na pódium, potřebuje někde rychle najít papírový pytlík…

Super nápad, kdybychom měli k dispozici takovou fotku, která by uměla chodit a mávat rukama.“

Za pokus to stálo. Dobře. Půjdu na pódium. Sám. Audino se snaží uklidnit, tohle přeci chtěl. Slíbil přece Ivanovi, že rád pomůže. Takže zvládne dojít na podium a mávat ručkama. Možná i menší řeč? Ne, buď realista…mysli na to, že až tohle skončí, dáš si ten čajík a zjistíš, co je s Markem. MARK! Nikdo nevíme, jestli vůbec přežije a já tady mezitím musím mávat rukama na pódiu.

Na scénu přichází nový člen týmu Audiolibrix. A jmenuje se Audino!Chápu. Takže půjdu sem a zamávám rukama. O ostatní už se postaráte vy všichni?“

Přesně tak. Jen zamávej lidem. Budou tě mít rádi, není se čeho bát.“

To zvládneš. Říká si Audino, ale rychle si běží do své šatny udělat meduňkový čaj. Třeba se ještě uklidní. Tohle je jen začátek, určitě ho čekají ještě další vystoupení. To zvládneš, to zvládneš.

Najednou slyší zaťukání na dveře. Petra.

5 minut, Audino.“

5 minut. Budu se prostě soustředit na svojí odměnu – sušenky.

A teď jich bude mít mnohem víc, když se rozhodl za trest Ivanovi žádné nedávat. Dobře mu tak, příště si rozmyslí, jestli ho nechá jít samotného na pódium! Ach, sušenky pomáhají. Hned se cítí lépe.

Do chvíle, než přijde k oponě a nevědomky vykoukne, aby viděl, kolika lidem se vlastně představuje.

Ne, nemůžu tam jít, je tam moc lidí. Stydím se. Co když zakopnu a spadnu…co když…Co když na mě budou házet rajčata…nebo vajíčka?!“

Petra má podobný výraz jako Mirka, ale snaží se ho zakrýt. „Nemají vůbec důvod. Viděl ses někdy v zrcadle? Hned si tě zamilují.“

To je od ní hezké, možná jí dám nějaké sušenky. Ale Audinovi se na pódium přeci jen nechce. Podívá se směrem Mirky , která mu už ukazuje povel, aby vyšel ven. Audino si říká, že už musí jít, Mirka začíná vypadat naštvaně. Ale jeho nohy za tu chvíli prostě zapustily kořeny do země a on nemůže udělat ani krok.

Z tranzu mu pomůže až Petra, protože ho postrčí – takže ani ona nedostane sušenky! – a Audino je rázem na pódiu a pokračuje, krok za krokem.

Fííííííha. Tak, teď ručky – nahoru, dolů. Lidé se usmívají a tleskají. To není tak špatné! Dobře, ještě jednou nahoru a dolů. A honem pryč z pódia! Konečně můžu jít domů v klidu poslouchat!

Ještě zamávám sluchátky, že jo. Počkat… Sluchátka – já mám s sebou sluchátka?! Můžu poslouchat hned! Hlavně nenápadně…